Vladimír Ondys – Z konce světa

Počasí na prd aneb dva špendlíky – Palosino

Posted in Palosinův koutek by ondys on Červenec 27, 2011

Zatracené počasí. Prudký, nárazový vítr zadul jednou do zad, chvíli pro změnu metl jehličky drobného písku přímo do obličeje, pak udeřil ze strany, připlácl šátek kolem hlavy, přes obličej a já rázem nic neviděl, pak náhle udeřil snad za všech stran najednou a nadzvedl plášť kamsi nad kolena. Pouštní exhibicionista. Modrou oblohu zmítanou vzteklými tlapami dusivého horka už dávno zakryla jednolitá mračna. Okrová písečná záclona sytější těsně u země, méně nad obzorem, po jehož parketu čas od času protančil vzdušný vír, žlutohnědá směrem výš, k matnému knoflíku místo slunce. Vchod do sklepa těsně vedle honosného paláce v béžovém mramoru s tenkými špičatými věžičkami, pozlacenými kupolemi, velkým bílým půlměsícem na nejvyšší z nich, byl z betonu a připomínal bunkr na sídlišti, jen s poněkud širšími vraty. Otto cosi namačkal na dálkovém ovládači a my mohli vstoupit dovnitř. Párkrát jsem poklepal nohama v sandálech o poslední schod, abych se zbavil vrstvy písku mezi chodidlem a podrážkou a tiše následoval chlapíky obtěžkané dřevěnými bednami, jak pomalu postupují za majordomem do nitra sklepních prostor. Průvod se zastavil, Otto hbitými prsty opět zapreludoval na ovládači. Masivní dveřní monolit na kolejnicích s mírným ťuknutím dorazil do konce a před námi se objevil rozlehlý sál zařízený v staroanglickém historizujícím stylu-můj tajný bar.
„Pánové, oddechněte si, užijte občerstvení dle libosti, za hodinu Vás očekávám v kulečníkovém salónu. Ty Otto, pojď se mnou, matka mě již očekává.“
„Jistě, Efendi.“
„Oh, Rudi, konečně jsi tady. Tak co stalo, povídej?“
„Vylétl jsem na rovné cestě. Chápeš to? Prasklá pneumatika, možná byl na silnici olej, nevím.“
„Ale to jsi přece říkal do telefonu, co tvá politická kariéra, chlapče? Soudím, že nastaly nepříznivé okolnosti a situace začíná být nestabilní. Nesledoval si televizi? Ten vzteklý pes ze severu napadl svého souseda na jihu.“
„Nedíval, ale ovšem, jistě, zaregistroval jsem to.“
„Rudi, všechno se tak rychle mění. Otto, co je s tou klimatizací je mi zima. Nalij každému sklenku brandy, ať se trochu zahřejeme. Můžeš si dát s námi, pokud víra tvá dovolí, i když ostatně, řekla bych, že skrze bouři panující venku ani oko Alláhovo nedohlédne.“
„Místnost se již temperuje, milostivá paní Sigismundo.“
„Ha, ha, temperuje, copak jsi nějaký malíř, Otto? Nepobíhej pořád dokola a kopni panáka do sebe. Roztomilý šašek, viď Rudi? Posaďme se pánové. Majordomus mi jako místní, autentický občan důkladně popsal nálady místního obyvatelstva, dílčí i majoritní sociální problémy a z nich pramenící společenská pnutí a případné preference v předvolebním boji. Vždyť jde jen o místo okrskového emíra. Ano, připouštím jedno z devíti, ale Rudi, vrchní emír je starý, nedovolila bych si říci, hloupý, jen jaksi poněkud ustrnul v době starého lišáka Niccoly.“
„Rozděl a panuj.“
„Správně Otto, neskákej mi do řeči, nalij a zapal šíšu. Kde jsem skončila? Aha, Rudi, lid je bohatý, vládne blahobyt, zdánlivá spokojenost, je zbytečné zaplétat se do soupeření s ostatními a křeslo vrchního emíra. Ibn Saleh i pár dalších je na tvé straně, ale sám Saleh je velmi ambiciózní a bude chtít získat křeslo pro sebe. Možnosti splnit populistická gesta a předvolební sliby prozatím nenarazila na svůj strop a důchod na obyvatele i reálný příjem porostou, stejně jako ceny ropy. Vždyť vidíš jak nenasytný je ten krvežíznivý netvor z divokého Kurdistánu a Mezopotámie. Možná se jeho království zhroutí jako domeček z karet, možná také ne. Nemysli si, já pamatuji toho, jehož jméno se zdráhám vyslovit. Většina národa jej následovala ne ze strachu, ale ve jménu víry, vítězství. Nemysli, dobře tu dobu pamatuji. Ostatně Rudi, nemusíš terorizovat vlastní lid, předvádět davu karikatury postav z oper Richarda Wágnera, chce to jen společnost důsledně atomizovat. Zdroje jsou omezené a vedle strachu skvěle funguje závist. Otto dokonce tvrdí, že je to dáno biologicky, prý se v podstatě jedná o formu evolučního zvýhodnění. Otto, nejsi tak hloupý, jak vypadáš, cos to vlastně studoval?“
„Evoluční biologii, milostivá.“
„Hmm, lidé, malinko frustrováni, částečně nespokojeni, kteří mají strach jeden před druhým, anebo si tiše, tak jakoby za oponou závidí, jsou ideálním materiálem k ovládnutí a manipulacím. Víš, narodila a vyrůstala jsem v Evropě, Otto je pravověrný muslim, pár pohárků mu snad Alláh odpustí, ty jsi, na rozdíl od tvého bratra v Americe, flegmatický a pomalý trouba. Samozřejmě, mám tě velmi ráda, ale nemusel by ses stále tak mračit.“
„No dovol, mamá.“
„Chci ještě podotknout…nevím nakolik je dobré odvolávat se k víře, jakékoli, ale když přeteče pohár a starej Niccola bude se svými radami v háji, nevím, proti komu se hněv obrátí, když státy postupně privatizuje nepolapitelný, stěží definovatelný mogul…hmm“
„Chtěla jste říct globalizace, milostivá?“
„Nějak tak, Otto. Pálí ti to, drahý majordome. Řeknu tajemníkovi, ať ti do vlastnictví předá klíčky mého Porsche. Tmavě modré, v druhé řadě. Co?“
„Děkuji drahá Sigismundo, Allah Akhbar.“
„Není důležité věci mít, ale používat. Jo, Rudi, byli tady na oběd dva američtí důstojníci. Vyjednávali i s ostatními emíry, jestli by v nouzových případech mohli požívat naše pouštní letiště.“
„Aha, mamá musím si odskočit.“
„Milostivá, bouře ustala, je krásný večer, na nebi září hvězdy, co kdybych umístil houpací křeslo na terasu, deky nebude potřeba a vznešený Kara Delik může sledovat důležité zprávy na velkoplošné obrazovce, navíc v dálce jsou vidět startující stíhačky.
„Ha, ten? Málokdy poznám, jestli myslí na něco podstatného. Je nějak dlouho na tom WC, snad mu není zase špatně. Už jako dítě měl slabý žaludek.“
Okénko záchodu je pootevřené, stoupám na záchodovou mísu, postupně zapichuji do tvrdého dřeva, malinkaté špendlíky. Jeden s modrou hlavičkou, druhý červenou. První dokáže přenést vše co se momentálně děje na planetě. Do mé hlavy, jiného mozku, na obrazovku, kamkoli. Rudý dokáže zobrazit budoucnost, ale to raději nechtějte vidět.
Terasou pofukuje noční vánek, sklenka leží na stolku, Otto kamsi zmizel, mamá usnula. Na velkou obrazovku vstupuje člověk v helmě, s nášivkou mjr. Talbott, za ním další, podobně ustrojený a po schůdcích stoupají do kabiny. Dva z několika tisícové posádky Enterprise. V podvěsech křídel těžké pumy, kabina dosedá k trupu, pestře oděné postavičky pobíhají kolem, jedna z nich máchne rukou vpřed, Tomcat F-14 s křídly roztaženými na maximum, zahalí oblak a páry, ale to už se silou katapultu, umocněnou dvěma motory Pratt&Whitney řítí palubou. Simultánně ve tmě nad mořem zazáří dvě světýlka, která postupně hasnou. Pomalu mě přemáhá spánek.
„Drahý Karo, Sigismundo Igebold, slibuji Vám, že vás navinu na špulkovací stroj a zajistím důstojné místo v ZOO hologramů na X97.“ Jakože se Rudý Bill jmenuji. Pokud se teda nepletu.

http://www.youtube.com/watch?v=M22muHCD1jg