Vladimír Ondys – Z konce světa

Mám o čem přemýšlet – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník Yardy Pichlíka by ondys on Červenec 15, 2011

Zatímco dosud jsem se v těchto místech začasté věnoval spíše zlobivým spoluobčanům všeho druhu a jejich nejrůznějším zlozvykům a obyčejům, tentokrát bych se chtěl výjimečně a možná překvapivě zmínit o těch “hodnejch“. Snad si někdo pamatuje, jak jsem tu tepal takový ty nenechavce, co neumí ctít člověkovo soukromí a nenechají ho chvíli v klidu, i když můžou vidět, že se zjevně věnuje nějaké své činnosti a soustředí se na ni bez toho, že by potřeboval něčí asistenci nebo komentář, nemluvě o vytrhování a násilném vnucování jiného tématu. Myslím ty chudáky, co se sebou nevydržej ani chvilku sami. Buď se se sebou nuděj´, nebo už si všechno v duchu řekli… nevím. Ale je jich na můj vkus opravdu moc.
Tuhle jsem si ale uvědomil, že kupodivu a naštěstí existuje pořád ještě i druhá sorta, i když asi čím dál vzácnější. Několik takových kousků možno opakovaně pozorovat v restauraci Slávie, kam občas zavítám. Jeden sedává u prvního stolu od výčepu směrem ke kuchyni, druhý u druhého. Vyskytují se tam tak už dlouho, přicházejí i odcházejí každej zvlášť a nikdy nesedí spolu. Vždycky ale při příchodu toho druhého (a všechny ostatní) pozdravěj´… – a sednou si na to svoje pravidelný místečko. Když se tu a tam, třeba jednou tejdně stane, že je důvod něco komentovat – třeba v TV nad barem zazní něco, co je toho hodno – řeknou si to několika málo slovy na vzdálenost těch dvou stolů a zase jsou dál každej sám se sebou. Nehučej´ si (ani nikomu jinýmu) do ucha.
Připomnělo mi to malou epizodku ze života úžasného herce, pana Josefa Kemra, který kdysi seděl v divadelním klubu nad šálkem svého pravidelného čehosi – snad to bylo sherry, ale to už vážně přesně nevím. Od stolu naproti přes místnost na něj kdosi volal, ať si jde sednout k nim, když je tam tak sám. A on zdvořile poděkoval a zůstal sedět, kde byl. A ještě dodal, že MÁ o čem přemýšlet. O vyspělosti onoho volajícího svědčí, že ho dál neunavoval přemlouváním. To by se v Teplicích stát nemohlo. Anebo jen ve Slávii ?
Byl bych rád, kdyby léto bylo horké, ale jen co spadá na vrub povětrnosti a ne díky neodbytným prudičům. Spíš bych uvítal víc těch, co mají úctu k soukromí a rytmu druhejch a nesnaží se svému okolí organizovat život. Ale obávám se, že jsou na vymření. Čtenářům pak přeju víc optimismu a hlavně důvodů k němu, než mám já.