Vladimír Ondys – Z konce světa

Válka popelářů – Roman Nešetřil

Posted in Romanův šuplík by ondys on Červenec 3, 2011

Sotva jsme zastavili u prvního bloku, hned bylo jasný, že Kubišáci přes noc nelenili. Ve vycházejícím slunci zářily jejich nové stříbrné kontejnery. Těma nahradili ty, který jsme včera pracně demolovali vypůjčeným parním válcem. Zato naše černý kontejnery byly pečlivě omotaný silnýma řetězama a uzamčený bytelnýma visacíma zámkama. Po předchozích zkušenostech jsme vozili sebou i autogen. Teď se hodil. Zatímco jsme zbavovali naše kontejnery řetězovejch obvazů, volal náš parťák Mori vysílačkou dispečink. Instrukce byly jasný. Okamžitě použít naší novou pecku. Jakmile jsme osvobodili naše kontejnery a vysypali z nich odpadky, který do nich stačili místní občani naházet, než je Kubišáci zamkli, vyfasovali jsme bombičky se slzným plynem. Ve včerejším odpoledním rychlokursu jsme se naučili co a jak. Takže jsme pod víko každýho stříbrnýho Kubišáckýho kontejneru připevnili bombičku s deseti dávkama slznýho plynu. Jakmile to víko někdo nadzvedne, jemnej spouštěcí mechanismus mu vypustí jednu z dávek přímo do očí. A nešťastník si hezky pobrečí a ani ho nenapadne sypat svoje svinstvo ke Kubišákům. Naopak všichni poběží k našim černejm kontejnerům. A o to jde.

Celej tenhle nesmysl začal, když místní radní vypsali konkurs na zajištění svozu odpadů z jejich městečka. Jejich vlastní popeláři totiž po letech společnýho sázení konečně vyhráli první ve Sportce i s Jackpotem. Stali se z nich tím pádem místní boháči a se svojí smrdutou živností samozřejmě sekli. Náš šéf si rychle spočítal, kolik by na tomhle městečku mohl trhnout a přihlásil se. Tím ovšem popudil svýho konkurenta Kubiše. Doma ve velkým městě měli přesně rozdělený svoje teritoria tak, aby to bylo půl na půl. Stejně tak si rozdělili i přilehlý vesnice. Městečko byla pro Kubiše rána pod pás, protože to znamenalo narušení rovnováhy sil. Tak se přihlásil taky a nabídl lepší podmínky. Náš šéf ovšem okamžitě pozměnil původní návrh a Kubiše v podmínkách trumfnul. Tak to chvíli pokračovalo jak v licitovaným mariáši až na nejzazší mez. Nakonec museli předložit vlastně shodné návrhy, aby vůbec něco vydělali. Tím skončilo první kolo. Začala fáze podmazávání místních bafuňářů. Stejně jako v předchozím případě dopadla taky nerozhodně. A pak zdejší radní vymysleli tu přiblblou soutěž. Na měsíc dovolili oběma firmám, aby svážely odpady společně. Ustanovili komisi, která přesně sledovala objem svozu u obou firem. Kdo na konci měsíce vykáže větší objem svozu, ten dostane licenci pro městečko natrvalo. A tím vlastně odstartoval celej ten šílenej kolotoč zlomyslností.

Ze začátku to vypadalo jako nějaká popelářská volební kampaň. Plakáty, billboardy, pásma v místním rozhlase. Šéfové marketingu pořádali slavnostní večírky pro místní křupany a nalejvali zdarma a rozdávali cetky. Cpali se prachy do místních fotbalistů, který se potáceli u dna krajskýho přeboru a přispívalo se na místní chudé. Prostě jedna firma překonávala druhou v mazání medu kolem úst občanů městečka. V týhle idylický poloze to vydrželo sotva týden. Jednoho krásnýho rána jsme našli naše kontejnery zpřevrácený, s utrženýma víkama, urvanejma kolečkama, odpadky vysypaný po zemi. Co na tom, že se dodatečně zjistilo, že Kubišáci na tom byli úplně stejně, že to mají na svědomí nějací místní spratci, kteří to večer v hospodě přehnali a pak se potřebovali někde vyřádit. A bylo jim úplně jedno, jakou barvu mají kontejnery, který se jim připletli pod ruku. Jsme uprostřed třetího týdne soutěže a po každý šichtě následuje rychlokurs v ničení, který přes den vymyslí šéfové marketingu. A každý ráno přináší překvapení, který uchystají Kubišáci, vedení svýma šéfama a pak rychlá odplata.

Montování slznejch bombiček nám šlo od ruky. Jen cikán Molnár to nezvládal. Dvakrát dostal dávku od svý vlastní bombičky. Parťák Mori ho za to zkopal do kulata a na místě vyrazil. Molnár kvílel dvojnásobně, protože na jeho popelářským příjmu bylo závislejch asi třicet příbuznejch, kteří za nim přitáhli odněkud z východu. A taky pár jeho vlastních dětí. Umístili jsme poslední bombičku a chtěli popojet k dalšímu bloku. Všechny pneumatiky našeho Kuka  vozu byly prořezaný. Zatímco jsme se pachtili s bombičkama nějakej záškodník od Kubiše se vyřádil. Naštěstí jsme byli připravení i na tuto evantualitu. Rychle jsme vyměnili prořezaná kola za kompletní sadu nových. V rychlokursu jsme se to naučili tak perfektně, že jsme se mohli měřit s mechanikama ef jedniček. Konečně jsme vyrazili. Za zatáčkou přecházel ulici jeden z Kubišáků. Řidič Jarda zařval radostí. Dupl na plyn. Motor zakvílel jak zraněný zvíře. Kubišák ani nestačil zareagovat a už se válel pod těžkým vozem. Jarda zastavil kousek za zmítajícím se tělem, které se ze všech chabnoucích sil pokoušelo vstát. Jako v transu zařadil zpátečku a přejel Kubišáka znovu. A znovu a znovu. Konečně jsme zastavili úplně. Nebyl to moc hezkej pohled. Z Kubišáka zbyla hromada krvavejch hadrů, ze kterejch vyčuhovaly obnažený kosti. Všude spousta krve. „Má dost, hajzl“, procedil mezi zubama Mori. Mlčky jsme navlíkli rukavice a popadli lopaty. Zbytky Kubšáka jsme seškrábali ze silnice a nacpali do stříbrnýho kontejneru. Tenhle odpad jim rádi dopřejeme. „Bacha, jedou po nás“, zařval řidič Jarda. A fakt stříbrný popelářský auto plný chlapů se na nás řítilo. Praštili jsme s lopatama a rychle naskákali do našeho černýho vozu. Jenom kulhavej Ferda to nestihl. Vyrazili jsme jako o závod. Ve zpětným zrcátku bylo vidět, jak to Ferda dostal. Kubišácký auto ho napálilo v plný rychlosti. Zatímco se Ferdovo tělo vymrštilo do vzduchu a pak jako raněný pták klesalo k zemi, řítili se Kubišáci nezmenšenou rychlostí za náma. Mori řval do vysílačky, aby poslali posily. Ulici poklidnýho městečka probudila šílená honička dvou popelářskejch aut. Na konci sídliště jsme zabočili do lesoparku. Jarda spustil sirénu. Bohužel nějaká maminka s kočárkem neuhnula včas. Nuda dopolední procházky pro ní skončila dost krutě. Získali jsme menší náskok. Prolítli jsme zatáčkou a Jarda prudce zabrzdil. Postavil náš auťák naštorc přes úzkou cestu. Těsně za nepřehlednou vracečkou. Rychle jsme vyskákali ven. Kubišáci to naprali v plný rychlosti do našeho prázdnýho auta. Sypalo se sklo, plech skřípal. Ti, co seděli vepředu neměli žádnou šanci. Ze zadních dveří však skákali další. Házeli jsme po nich kamením. Pak došlo na boj muže proti muži. Ve hře byly pěsti, okovaný boty, násady od lopat, řetězy, sem tam nůž. Přihnalo se auto městskejch policajtů. Čuměli na tu vřavu. Pak se začali sázet, kdo z nás přežije. Brzo dorazily posily. Naše i Kubišácký. Mori dostal ránu krumpáčem přímo do čela. Vyvalil oči a padl jako podťatej. Z otevřený rány vyhřezl jeho nevelkej mozek. Brzo se po zemi válela spousta mrtvejch a těžce raněnejch těl ve stříbrnejch i černejch montérkách. Zbytky bojovníků se zemdleně daly na ústup. Vypadalo to jako když se vracejí dvě Napoleonovy armády od Bereziny.

Na firemní dvůr jsme se doplácali pozdě odpoledne z posledních sil. Pod vedením šéfa marketingu tam cvičila zítřejší směna navlečená v černejch azbestovejch oblečkách. V rohu stály do pyramidy vyrovnaný samopaly.

Do konce soutěže o větší objem svezených odpadů zbývají ještě necelý dva tejdny…