Vladimír Ondys – Z konce světa

Nedělní chvilka poezie – Blue Monday

Posted in Knihovna BM by ondys on Červen 19, 2011

Co na to Jaroslav Seifert?

Snad nejkrásnější duch z český a určitě jeden z nejkrásnějších světový poesie?

Žaluji větru, život je krátký,
vraťte se, koně,
kdyby se koně mohli vrátit,
kdyby se čas mohl vrátit zpátky!
Kdyby nazpět hodiny bily
ty chvíle, jež jsme promarnili,
kdyby stroj, nazpět otáčev se,
rozmotal provaz sebevrahu
a měsíc, který včera zapad,
kdyby se vrátil na oblohu,
kdybychom mohli znovu plakat
pro bolesti malicherné!
Žaluji větru, který letí,
kdyby se vítr mohl vrátit
a vrátit masku mrtvé pleti,
posmrtnou masku, která s čela
ve chvíli smrti odletěla
a kterou vítr s sebou nese,
bychom ji mohli zlíbat ještě,
dřív, nežli rozbije se
v korunách stromů, v kapkách deště.

Co na to moje krásná vzpomínka – rok 1970 a nutkavá potřeba nejít a neřvat se zástupama poctivejch pracujících – Inka Machulková?

Neptejte se mě na marxistickou filozofii!
Moje město zní v hloubce
jak rozbitá kytara –

Věty v novinách, věty na schůzích
nesouhlasí s rasovým útiskem černochů
a předseda uličního výboru
odmítá bydlet v jedné vile
s cikánskou rodinou.

V Mladém světě se smějou módním návrhům od Diora
a mé spolužačky se ušklíbly,
když jsem si vzala šoféra z lásky.

Řekněte, proč pořád
hadrové babičky dojídají zbytky v automatech,
proč ještě jsou někde přitlučené cedule:

Je nebezpečné dotýkat se strun
i na zem spadlých

 

A co na to jeden s těch, kteří prožili smutek až na jeho hořký dno bez účasti a východiska?
Robinson Jeffers: Elegie pro Unu.

 

Jestliže je čas toliko jiný rozměr, pak vše
co umírá,
zůstává naživu; není vyhlazeno, ale jen posunuto
z našeho obzoru. Una dosud žije!
Je tomu hrstka let – jsme milostnou dvojicí,
lační jako jestřábi, jinoch
a dívka již jednou vdaná. Je tomu hrstka let –
jsme oba mladí, statní a urostlí a radostně se lopotíme na stavbě
našeho domu. Potom ona v širokém okně k moři
s nekonečnou vytrvalostí, ale nikoli s velkou
trpělivostí učí naše syny
číst. Je tam stále
se svou krásnou bledou tváří, s těžkým vlasem,
s velkýma očima, které sklání
do stránek knihy. A je tomu hrstka let –
sedíme se svými dospělými syny
v pohupujícím se motorovém člunu,
který se vzdaluje od Horn Headu v Donegalu,
a pozorujeme polární kachny,
provádějící šaškovské přemety podél tisíc stop
dlouhého útesu a hledíme
na tereje, padající jako hvězdy
střemhlav k mořské hladině; její velké modré oči
překypují
divokou krásou. Anebo kráčíme v Orknejích,
v tajemném ovzduší obrovitých balvanů, které
tam stojí,
vztyčeny na úsvitu světa neznámým plemenem k poctě
zapomenutých bohů,
a matně rozeznáváme v hlubokém severském šeru
velké hejno divokých labutí, klesajících z mračen
k popelavému jezeru. Una maličko pláče pro blaho
krásy. Jenom návrat domů
k naší milované skále přes šedý a bezvěký Pacifik
v ní probouzí obdobnou radost. Je možné, že všechny
tyto naše osudové zážitky
jsou pevnými body vracejícího se okruhu času
a trvají věčně…

Je to zlé. Una zemřela a já
jsem ponechán čekání na smrt jako bezlistý strom,
čekající, až shnijí kořeny a strom padne.
Nikdy jsem si nepomyslil, drahá, že bys mne opustila.
Věděl jsem, že jednou zemřeš, raději bych byl zemřel
první,
ale zemřelas ty první. Je to docela přirozené:
protože jsi milovala život, muselas zemřít první, a já,
který jsem o život nikdy mnoho nedbal, musím přežít.
Život je levný v těchto dnech
je nám měřit svou sílu s Asií, jsme levní jako prach
a smrt je také levná, jenže – nikoliv ta její!
Je to obvyklá věc:
umíráme, přestáváme existovat a ti, kdo nás milují,
se utápějí v zármutku a v alkoholu, čtvrt galonu
o půlnoci
a po číškách ráno – nebo jdou hledat
jinou lásku; ale ty a já alespoň
nejsme směšní.

Je opět září. Šedá tráva, šedivé moře,
inkoustově černé stromy plné bělobříškatých racků,
křičících v šeru na větvích a štěkajících jako psi –
a tato strašlivá ztráta! Uplynul rok. Ona zemřela a já
žil po celý dlouhý rok z měkkých trouchnivých pohnutí,
z marného trýznění, z opilé lítosti, z těžkého žalu
a šedavého popelu,
ach, pro smilování boží!

Ne že bych byl osamělý, protože zde nejsi. Jsem osamělý;
jsem zmrzačený, neboť jsi byla částí mne samotného;
ale muži to snášejí. Stárnu a má láska zašla:
je nepochybné, že mohu žít bez tebe, hořce a snesitelně.
Pro to nenaříkám. Mou trýzní je paměť,
mým hořem je, že jsem viděl korouhev a krásu tvého
statečného života, jak jsou
vláčeny v prachu ponurou cestou k smrti. Že jsem tě
viděl poraženou, tebe,
která jsi nikdy nezoufala, procházejíc slábnutím
a utrpením – do nicoty. Je to obvyklé, věřím. Byl jsem
toho svědkem a doufám, že jsem
tě nikdy nezklamal. Myšlenka hodná opovržení –
zda jsem tě zklamat či nikoli! O mne nešlo!
Já neumíral! Je smrt hořká, má nejdražší?
Je to nicota. Je to mlčení.
Ale umírání může být – hořké.

V tomto černém roce
jsem často myslil na siláka Hungerfielda, muže od
Koňské říčky, který
zápasil se Smrtí – hmatatelně, jak řekli svědci,
hrdlem proti hrdlu,
s hněvem proti hněvu ve tmě –
a přemohl ji. Kdybych já byl měl odvahu a naději –
nebo ryzí hněv –
byl bych nyní nepochybně zajatcem Smrti, nikoli
jejím přemožitelem.
Byl bych se svou nejdražší v pusté temnotě,
kde nic nezraňuje. Nevzpomínal bych
na tvé stříbrem obložené zrcátko, o které jsi mne
požádala,
posadivši se potom na lůžku, aby ses podívala
na svou tvář,
maličko pozměněnou. Byla jsi ještě krásná,
ale nikoli už – jako dříve – podobná sokolu.
Neřekla jsi nic; povzdechla jsi a odložila
zrcátko; a já se provinile
usmál, zatímco mi slzelo srdce,
a řekl jsem, že vypadáš dobře.
Ty lži –
neupřímné, zoufalé, nepřesvědčující lži,
zatímco jsi ležela umírajíc!
To jsou důvody,
proč chci opět psát verše, proč chci ohlušit paměť
a na chvíli ji uspat. Nikdy se nestrachuj:
nezapomenu na tebe –
dokud nebudu s tebou je to už jen hra
a sebeklam: ty mne nemůžeš slyšet, ty nejsi. Nejdražší…

15 komentářů

Subscribe to comments with RSS.

  1. ondys said, on Červen 19, 2011 at 23:53

    🙂

  2. oldwomen said, on Červen 20, 2011 at 21:59

    Dík za připomenutí Inky Machulkové.

    • ondys said, on Červen 20, 2011 at 23:32

      :)))) Milá oldwomen, Inka by se asi pokálela hrůzou při polibku Múzy s Vašim ksichtíkem. 😆 Co jste provedla wordpressu?

      • oldwomen said, on Červen 21, 2011 at 07:20

        Poslala jsem jejich grafikovi svoji fotku. Ale okuláry už mám s obouma nožičkama a tak mi nekloužou po nose jako poloskřipec-pololorňon.

        • ondys said, on Červen 21, 2011 at 12:07

          😆 Jako individualista sem si ji tam šoup sám, milá oldwomen.

  3. oldwomen said, on Červen 21, 2011 at 13:03

    Inku? Fotku? …ále raději nedomýšlím co šoup tam a sám…. a utíkám recitovat do kuřecí odchovny Hrubína. Ze strnišť bude foukat dřív, než se jedna stihne ohlídnout…..
    papáááááá

    • ondys said, on Červen 21, 2011 at 13:32

      😛 Tenhle Franta byl víc ze života:

      Jsem Franta Francouz,

      toho jenom čert si váží,

      když se mě rodná Paříž zbavit snaží,

      teď na krk oprátku mi háží

      a moje šíje řve z plna hrdla,

      kolik prdel váží…

  4. Mimoza said, on Červen 23, 2011 at 22:14

    Byla jsem tady.

  5. Viva said, on Červen 23, 2011 at 22:41

    Fantomaska…

    • Mimoza said, on Červen 23, 2011 at 23:00

      😀 😀 To se nedělá! Áuu. 😀 Takhle mi kazit truchlivé rozpoložení. A to jsem si dnes zašla (s bolavou haxnou) strašný kus cesty, jen abych nemusela promluvit ani na prodavačky.

      • palosino123 said, on Červen 23, 2011 at 23:25

        Skepse přejde. Jinak se stejně sejdeme v Las Vegas pod igelitem vedle agáve s americkými vlaječkami místo trnů, nebo pod Lysou Horou se srnčími parůžky okolo hučky a cedulí For Sale okolo krku…

      • Viva said, on Červen 23, 2011 at 23:30

        Vůbec toho pode mnou neposlouchejte!
        Ať se prodává sám. My budeme jen pouhopouhými konzultantkami…

        • Mimoza said, on Červen 23, 2011 at 23:54

          Jasně, ať se prodává. Se sulcovou bábovkou na noze jako bonusem.
          Nikdy bych neřekla, že může být zubař takhle roztomilý.

      • Viva said, on Červen 24, 2011 at 22:37

        Jak je, Mimozo, s bolavou hnátou?

        • Mimoza said, on Červen 24, 2011 at 23:10

          Minulý týden jsem si byla v lékárně pro fungl nový čagan, protože se mi chodí čím dál hůř. Naštěstí jsem ho už v pondělí zapomněla někde opřený, bo to byl fakt černý umělohmotný hnus.
          Představovala jsem si elegantní, dámskou špacírku se stříbrným kováním, ale nic takového mi nenabídli. To už byla lepší sukovica, co jsem s ní chodívala po lese. Tož tak. Koukám se rychle uzdravit, minimálně do doby, než půjdou protetici? (no, ti co vyrábějí berle) s módou.


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: