ROZHOVOR PRO TEPLICKÝ KURÝR

ZABIJU VÁS - to je připravovaná kniha, jejíž ukázky mohou najít čtenáři na vašich webových stránkách http://www.volny.cz/vladimir-ondys . Stejně jako řadu dalších glos a postřehů, které vypovídají o tom, co si myslíte, jaký jste a kde žijete. Domníváte se, že spisovatel může a měl by být opravdu když ne svědomím národa tak alespoň doby?

Nevím, ale určitě by neměl zobrazovat představy jiných na základě nějaké objednávky. Podle mého soudu je poctivější nabízet vlastní vidění i s rizikem, že nikoho neosloví. Své psaní vidím jako pokus o kvalitní práci, je na čtenářích a odborné kritice, aby mé úsilí nějak zhodnotili, pokud si najdou příležitost a čas ke čtení.

Co jste dělal za uplynulých 15 let, co Vám daly popřípadě vzaly?

Začátkem devadesátých let jsem zjistil, že když člověk najde odvahu prodávat kůži na trhu a má úspěch, je mnohem svobodnější při rozhodování o svém životě a může jít vlastní cestou. Většinou musí pracovat tak tvrdě, že by s tím nesouhlasil jako zaměstnanec, ale za určitou nezávislost to stojí. Občas vydělá i pěkné peníze. To však nemá jisté. Zkušenosti s psaním se mi hodily, protože je to podobné. Při jednání s cizinci bylo příjemné zjištění, že dohodnutá pravidla platí.

Vzaly mi iluze o solidnosti, kterou si většina lidí u nás vykládá jako slabost. Bez výčitek svědomí vás okradou i nejbližší a ještě na vás nakydají nějaký hnůj, aby se cítili nadřazeni čistotou. Největším nepřítelem podnikavých lidí je současná státní mašinérie a společnost, která se dívá na úspěšného člověka jako na lumpa. V Čechách je úspěch stále podezřelý a určitě se neodpouští. V případě schopných a slušných lidí je to deprimující.

Jak se žije a tvoří spisovatelům v Čechách? Je těžké se psaním uživit?

Poslední dobou mám stále silnější pocit, že nemůže být řeč o hodnotném způsobu života, když většina společnosti jenom přežívá ze dne na den a pachtí se za konzumem. Určitě se najde grafoman, který se může cítit jako prase v žitě, ale já se snažím o nějakou výpověď a snad už vím i něco o životě díky svému věku. Původně jsem se domníval, že mě uživí obchodování a psaním si zpestřím život, ale vzhledem k přístupu vládnoucí sociální demokracie k živnostníkům se můj sen proměnil v můru. Jestli mě dřív štvala normalizace tuposti, teď mi pije krev debilizace společnosti a nevím, co se mnou bude, ale psaní se nevzdám. Mrzí mě současné poměry, ale musím přiznat, že jsem něco podobného očekával s nadějí, že se zmýlím.

Žijete v Teplicích už řadu let. Řekněte mi, proč a jaký k nim máte vlastně vztah?

Do Teplic jsem se přiženil v druhé polovině sedmdesátých let a narodily se mi zde dcery. Mám dvě a třetí je nevlastní, ale stýkáme se spolu, i když žije na Kanárských ostrovech. V předešlých letech jsem se pohyboval po celé republice a do Teplic se vrátil. Nejsou tak velké, abych se v nich cítil ztracený, a určitě ne maloměstské, abych si připadal jako podivín. Bydlím zde už jenom se svým psem, jsem rozvedený. Teplice jsou pestré způsobem života obyvatel a je tady celkem solidní nabídka kulturních možností. Mám tu i několik přátel, kterých si vážím. V Teplicích jsem začal psát. Podnikat. Zažil jsem zde opojení z dobytých vrcholů i stres po tvrdém dopadu. V místní nemocnici mi zachránili život.

Říkáte o sobě, že jste solitér. Přitom máte dcery. Jak vnímá Vaše nejbližší okolí Vaši snahu nebýt v řadě a přitom nebýt stranou?

Nebere mě vážně, ale asi to tak má být. Pokaždé, když někoho slyším říkat, že jsem blázen nebo naivní blbec, mám příjemný pocit. Je to pro mne mnohem přijatelnější, než kdyby se o mně mluvilo jako o mazaném gaunerovi. Mrzí mě, že nejsem písničkář nebo herec, lákala by mě ulice, kde bych se mohl vyřádit. Při psaní se člověk nesmí bát samoty. Závidím mladým jejich volnost pohybu a možnost návratu. Dcery hodně cestují, Veronika žila nějaký čas v Egyptě, který ji očaroval Rudým mořem i památkami, a Martina je teď v Anglii. Nějak si nemohou zvyknout na mou určitou ztrátu společenské prestiže vzhledem k dřívějšímu podnikání a snad i doufají, že se jedná o pouhý rozmar nezvedeného otce, který nebude mít dlouhého trvání. Obávám se, že se mýlí.

V čem je Vodnář výjimečný nebo zvláštní pro autora i pro čtenáře?

Při jeho psaní jsem si znovu uvědomil, jak výjimečná byla šedesátá léta minulého století a jak osudově normalizace zasáhla mou generaci, která jako jedna z mála neprožila válečné útrapy, ale byla nějak zmrzačená na duši. Čtenáři se shodují, že Příchod Vodnáře se čte jedním dechem, i přes určitou divokost a nezvyklé prostředí poměrně dost uzavřené komunity plavců u říční plavby, ale je to pro mne už minulost. Snažím se být na nějaké cestě jako člověk i spisovatel a snad to čtenář objeví při čtení novějších prací.

 Za rozhovor poděkovala BOŽENA DVOŘÁČKOVÁ