LÍTÁME V TOM

Oba.

Veronika i já.

Je na tom mnohem líp, i když často zvrací a nechce, aby na ni skákal Rocky při setkání a olizoval ji.

Radek může.

Je to její mužskej.

Profesor a zápasník.

Bude otcem a Nika mámou.

Navštívili exmanželku na Moravě, rodila už třikrát, a sbírají informace i z odborných knih. Mě neberou vážně, i když jsem permanentně těhotnej a rodím jako profík.

V jejich očích jsem ulítlej otec s chováním děvky milující hřích.

Svý děti odkládám do šuplíků, knížek, novin, časopisů, na webový stránky a laskavý jsem jenom na poslední vejškrabek. Odrostlejší peskuju. Vyčítám jim, že pokud bych je viděl v dnešním světle, hodil bych je do kopřiv, ať se spálí samy. Nejsem Tonda Koniáš ani křesťan ve Vaculíkově podání.

Občas se zapřísahám, že už budu cudný a hromadit majetek, ale pak na mě vlítne život, ojede mě ze všech stran, je hampejzovej perverzník, a otěhotním.

Bejt v jináči je drsný.

Nafukuje mi to hlavu, zastavuje srdce a vyvolává zoufalství. Trpím nechutenstvím, nikoho nesnáším, čumím do blba, kouřím i pod sprchou, prchám s Rockym do polí před povinnostmi a mám problémy se získáním peněz na obživu. Chovám se nesmyslně a potím se strachem, než mizernou situaci nějak odmrštím mimo dosah, aby se vrátila s přesností bumerangu v nejnevhodnější okamžik.

Pak přijde to nejtěžší.

Rodím namáhavě a jsem hrdý na svého nového potomka.

Je úžasný a silný. Nandal jsem to všem!

Můj porodník se většinou rozčílí.

„Co je to za embryo?“

S nůžkami na odstřižení pupeční šňůry šermuje kolem sebe a nevím, jestli chce ufiknout hlavu mně nebo fuckanovi.

„Koukejte ho donosit, ještě není plodem!“

„Pane doktore, mám ho se životem! Je celý po něm!“ snažím se ho obměkčit a sleduji břity v jeho ruce.

Nechci to odskákat sám za neduživého smrada.

„Komu chcete tohle namluvit? Je to ukecaný po vás, pointa úplně špatná, verzálky zbytečný, musíte na něm ještě pracovat! Krátit, krátit, krátit. Stejně vyhodíte to nejlepší!“

Vyrazí mi dech přímočarostí a trochu mě naštve.

Snažím se alespoň něco zachránit.

„Podívejte na opičku… Nedáme ji do ZOO?“

„Myslíte gorilu z denaturovaného lihu? Stál by o ni jenom sebevrah!“

Zdeptá mě.

Loučím se s úspěchem i slávou.

„Co s tím?“

„Nevím, nejsem spisovatel!“

Sleduje mě potměšile a mně zní v hlavě, že jsem blázen.

V dnešní době je šílenství pokoušet se o umění.

Mám to zapotřebí?

Stejně o ně nikdo nestojí, tvrdí někteří knihkupci. Sračky se lépe prodávají.

„Talent by tu byl! Chce to ještě zkušenost a cit pro míru. Méně znamená mnohem víc!“

Dostal mě na ješitnost a snahu se předvést.

Budu rodit znovu.

„Pozdravujte svého pejska!“

„Doktore, ten by vám dal, kdyby vás slyšel. Je to zabiják.“

Kroutí hlavou a má pravdu.

Potrápí mě ještě několikrát, ale věřím mu. Vše pro dítě. Život nás ojíždí ve složité době a musí přežít.

Můj porodník je zkušený a moudrý člověk.

Často nepříjemný dědek.

S nůžkami v ruce mě děsí i ve snu.

Konečně.

Ustřihne pupeční šňůru a uzlíček v jeho dlaních zařve.

Všechno se změní.

Občas mě někdo plácne po zádech a tvrdí, že můj fuckan má zajímavý hlas. Koleduje si s ním o umění. Vzpomenu si na doktora, který mě mučil svými nároky, a s potutelným úsměvem tvrdím, že při porodu jsme měli nejlepšího lékaře. Donutil mě překonat se v zájmu dítěte.

„Veroniko, to si piš!“

„Slyšíš, Radku?“

A nic není v suchu…

 

pro zájemce o mou tvorbu: http://www.volny.cz/vladimir-ondys/reliefy.htm