„Na takovej život se můžu vysrat!“ řekla máma Honzovi. Utřela si pot z čela a lapala po dechu nad nákupníma taškama narvanýma k prasknutí po návštěvě Vietnamců. S Honzou to však ani nehnulo, věděl svý o životě díky seriálům v televizi a Blesku. Dál zarputile bojoval na počítači s virtuálním drakem o cadillac, sebevědomě prý vyjadřuje luxus a oslovuje všechny lidi s průkopnickým duchem, ve hře, kterou sponzoroval výhradní dovozce. Židle zaúpěla po dosedu. „Šest hodin jsem musela čekat u doktora, než přijdu na řadu, a pak ze mne vymámil třicet korun. Vydřiduch! A v lékárně jsem platila znova. Kam tenhle svět dospěl? Za tohle tvůj pradědek nehajloval na Masarykově náměstí, ani tvůj dědek nemrznul na Staromáku při čekání na Klemu, když se vožral jako prase cestou z Hradu, a to už nemluvím vo tvým vypečeným tátovi! Pořád jsem mu říkala, ať jde přivítat soudruhy na Václavské náměstí, když se k nám táhli z takový dálky bez nejmenšího komfortu na železným tanku, ale postavil si hlavu a nakonec ho vyhodili i ze strany. Jen si vzpomeň na toho lotra, jak mě řezal, než se stačil uchlastat…“ Honza ucítil známý pach rumu a nevraživě vyštěkl: „Už zase? Slíbilas mi, že je to do buchet, aby měly správnej šmak!“, ale místo odpovědi cvakl zapalovač. „Mámo, nějak mě přešel smích, jak to bude s Mařkou, sehnalas?“ Židle opět zapraskala pod náporem kilogramů přesahujících metrák. „Honzíku, musíme počkat, až přijdou peníze ze sociálky, poslední jsem nechala u řezníka! Ten darebák má zase nový auto, kdovi kde na něho nakradl, když mu tam furt anonymně posílám kontrolu z hygieny i finančního úřadu!“ V následujícím tichu zazněl hlas Michala Davida, oslavil všechna poupata, a Honza nemusel ani otáčet hlavu, věděl dobře, že maminka slzí při vzpomínce na spartakiády v mládí. „Honzo, nedá se nic dělat, budeš muset do světa, Pepa přivezl Big Johna svý mámě z Irska, a kdo má pořád poslouchat ty kecy, jak si teď užívá!“ Honza však mlčel a bojoval, až se cadillacu kouřilo od výfuku. Matka otevřela okno a z ulice zazněl křik: „Lidi, zapněte rádio, už to prasklo, čtou zprávu policejního generála Bukvice!“, ale s Honzou ani jeho matkou to nehnulo, poctiví, slušní a s chutí do práce znají dobře prodejný děvky novináře. Pak přece jenom zvědavost zpestřila fádní vzhled dopoledne, ale vzala to oklikou. Přes televizní obrazovku s tváří vzdělance. „Voláme všechny poctivé muže! Dostavte se na Hrad, kde se šikují dobrovolné sbory pro boj s nepřítelem oteplování. Voláme všechny poctivé muže! Nemůžeme, opakuji: nemůžeme, být lhostejní k těm, kteří nebezpečně zaútočili, podtrhuji, zaútočili na naši svobodu…“ Matka navzdory nadváze přiskočila ke skříni a horečnatě začala kompletovat výstroj na paintball, kterou si kdysi s vírou ve společenský pokrok pořídila ve speciálním secondhand luxusu. Pak se zarazila a zadumaně si čechrala knír pod nosem. Honza zavětřil pohromu. Nemýlil se. „Jendo, profesor tě potřebuje, musíme se odvděčit za privatizaci. Chtěl, abychom zbohatli? Chtěl! To jenom proradní a zpanštělí soudruzi, disidenti i emigranti zneužili důvěřivost hodných lidí. Poctivej chlap ještě seš, protože ta dorota, kterou jsem ti zaplatila k padesátým narozeninám, aby se z tebe stal mužskej, se nemůže počítat. Vidíš, jak jsem byla odpovědná, když jsem dohlídla na to, aby tě uspokojila jenom pusou. Na mne si nikdo nepřijde, to by tak hrálo, abys od ní chytil nějakou filcku! Pěkně půjdeš pod pana profesora, aby se necítil tak sám mezi všemi, co zneužívají oteplování pro zotročení jiných! Třeba za to dostaneš i ruku Lucky, když se jí skoro každej bohatej hejhula nabažil! Chudák venkovská holka…“ Matka si zamáčkla slzu dojeti.
Honza vyrazil do Prahy v dresu Sparty, prosadil si to nebojácně u mámy, aby v její uniformě nebudil dojem, že je militantní pošuk a občas si i poskočil při chůzi, snad tím pozorné oko přesvědčí o vlasteneckých úmyslech. Byl docela v ranci, máma šla do mínusu s bankovním účtem, a ruksak na zádech téměř praskal ve švech narvaný buchtami s prošlou lhůtou, ale nekupte je za ty prachy.
Na rozlehlém parkovišti před nádražím panoval rozruch. Kam oko dohlédlo, byly kolotoče a houpačky. Na zvýšeném pódiu stál oranžový klaun a z hlavy mu trčel úžasně ztopořený mozek. Záplava nepřizpůsobivých lidiček soutěžila v žravosti umělohmotných uzenin a nejpřizpůsobivější se nalívali pivem čepovaným zdarma u stánků s oranžovým nápisem S CIRKUSEM A LUNAPARKY ZA RADOSTNÝ ZÍTŘEK. Honzovi šla hlava kolem z takového štěstí. Pohled na klauna s mozkem čouhajícím z hlavy ho fascinoval. To musí být chytrý člověk! Má i pihu krásy. Máma může jenom koukat, až ji jednou bude vyprávět, co ho potkalo cestou za štěstím. Klaun si všiml věnované pozornosti a sáhl do kapsy. Vytáhl svazek bankovek a zamával s ním nad hlavou. „No, pochlubte se, kdo má víc peněz, a ten s nejvyšší částkou se stane našim ředitelem!“ Honza hrábl do kapsy pro svitek bankovek od mámy, ale zarazil ho pohled nedalekého chlápka. Připomínal kočku před skokem na šedivou myš. Klaun pokýval hlavou a vykřikl: „Víte, proč mám nejvíc peněz? Nebojím si půjčovat! Vy si půjčte taky, a až nás bude většina, můžeme nemilosrdně vládnout všem spořivým!“
Honza si znenadání vzpomněl, že ho máma poslala na Hrad a snažil se vycouvat. Muž s kočičím pohledem se k němu přitočil a hlasitě zvolal: „Kampak, kampak, nádivo, snad nepohrdáš zadluženým lidem?“ a přátelsky ho udeřil do žeber. „Musím na Hrad!“ začal vysvětlovat Honza a lapal po dechu s pocitem, že ho praštil železem. „Tak ty ses vydal za rodným fotrem Íčka, kterého tady všichni hrozně milujem, a nebojíš se, že ti zmodrá pták?!“ Odpovědí se mu stal smích okolních. Demonstrativně si rozepínali poklopce a vystrkovali na odiv oranžové pinďoury. Honzovi se zatočila hlava z takové ostudy, tohle by máma asi nepřežila, vždycky mu tvrdila, že slušnej člověk musí onanovat v soukromí, aby nikoho nepohoršil, a oni se chlubí na veřejnosti přirozením ochablým z piva a párků. Napadlo ho, že se třeba vykoupí, aby mohl pokojně zmizet, ale v kapse nenašel ani korunu. Všechny peníze od mámy zmizely i s kočkomužem, který cosi vyprávěl se smíchem klaunovi. Klaun opět vytáhl svazek bankovek z kapsy a Honza by přísahal, že je silnější o jeho peníze, ale jak by to mohl dokázat, tak jenom smutně koukal a poslouchal, jak se klaun s mozkem vyčouhlým z hlavy prohlašuje za ředitele dnešní velkolepé show i RaJe, protože má u sebe největší balík peněz. Jen co noha nohu mine se začal vzdalovat a byl rád, že všichni oslavují klauna a nikdo si ho nevšímá. Možná i plakal, ale nikde nebylo zrcadlo, aby se o tom přesvědčil. Na přechodu pro chodce ho málem přejelo auto. „Honzo, pojď si sednout, svezu tě kousek!“ zazněl povědomý hlas. Honza zvedl pohled a uviděl největší cadillac s klaunem za volantem. Jako uhranutý klesl do kožené sedačky. Mlčky si vychutnali cestu k nejbližší myčce, kde mu klaun s mozkem vyčouhlým z hlavy dovolil obrovský cadillac umýt.
A Honza si připadal jako v pohádce!
