VÍRA
Můj děda byl kolík a jeho nejstarší dítě se stalo mým otcem. Dost jsem si s ním užil jako pionýr za bolševika, hluboce věřil, i když nepraktikoval náboženství. Šel ještě mnohem dál, nechal mě sice pokřtít, ale později tvrdil - občas jsem na něho dotíral nejapnými otázkami podle vzoru třídně uvědomělých učitelů marxistického školství – že každý si musí najít sám vztah k Bohu, jako on ho našel mezi válečnými liniemi, kde zranění vojáci umírali dlouhé hodiny a připomínali osamělého Ježíše Krista na kříži, když se dovolávali matky a Boha z posledních sil, byť o mnohých věděl, že v něj nevěřili až do osudného poranění jiným člověkem. Dnes bych si nejraději nafackoval při vzpomínkách na své tehdejší sebevědomé výpady. Dominuje jim smutek v jeho očích a důstojné mlčení jako pevná hradba mezi mým hloupě tendenčním viděním a jeho trpkou životní zkušeností z nejkrutější války mezi lidmi. Jednou mi vyprávěl, jak s německou armádou táhli na bolševika. Ukrajinci je vítali jako osvoboditele v nějaké vesnici, ale nacionálně horliví fanatici z SS začali do nich najíždět tanky a bořit jejich nevzhledné chatrče. Nechápal naprosto zbytečnou brutalitu. Od tohoto okamžiku s tažením na Východ už vnitřně nechtěl nic mít a snažil se jenom přežít. Stejně skončil ve vězení, kde čekal na vojenský soud, protože jeden z uvědomělých vojáků udal nadřízeným, že vydal partyzánům bez boje těžký kulomet. Kulometčík zběh si přišel pro svou zbraň na předsunutou hlídku k družstvu, kterému otec velel jako poddůstojník. V obklíčení partyzány nechtěl nechat zmasakrovat podřízené, a kdyby mu vlasovci později neumožnili útěk absolutním nezájmem o možnost postřílet prchající vězně jako králíky, mohl poznat neopakovatelný zážitek při pohledu do ústí pušek popravčí čety. Tehdy se domníval, že přečká válku v hlubokých lesích, ale neměl šanci ji uniknout jako děda zběh z první světový. Musel do Svobodovy armády a táhl s ní až do Prahy. Polovina svěřených vojáků padla cestou, ale z otce se stal hrdina s válečným křížem, který neměl ani škrábanec od kulky. Vyhýbaly se mu i v nejhustší palbě. Ve výjimečně sdílném okamžiku se mi svěřil, že po jedné z nejkrvavějších řeží, kdy se vojáci proměnili v zuřivé bestie bojující polními lopatkami a bajonety, bolševický komisař udatné Rudé armády mu položil na rameno lehký kulomet a postřílel německá zajatce, aby se o ně vítězové nemuseli starat. Vyděšený z naprostého selháním lidství na obou válčících stranách svěřil svůj osud do rukou Boha a zbavil se strachu o život. Bylo to ve chvíli, kdy člověk v chování k jinému člověku překonal i příslovečného vlka. Neumím ani si netroufám hledat nějaké racionální vysvětlení, proč měl takové štěstí, ale vím naprosto jistě, že jsem nikdy nepoznal člověka s podobnou hloubkou víry a nechutí ji vnucovat jiným lidem. Snad proto Bůh dopřál otci mužný odchod. Zemřel v botách navzdory vysokému věku. Jako by ho ve zlomku vteřiny zbloudilá kulka z druhý světový srazila za chůze k zemi.
ondys
