Proč jsem se stal spisovatelem

Nejdřív jsem zatoužil stát se gynekologem, mají v ordinaci zajímavý štokrle, jako klučík jsem každý dámský návštěvě nenápadně zabořil hlavu do klína a snil o profesi s nadějným rozhledem, ale v padesátých letech komunisti otevřeli nedaleko našeho domu n. p. Rybenu a některé proletářky z naší ulice tam našly obživu, a mě to nějak samospádem přešlo. Pak se do protějšího domu nastěhoval pan Valta, chodil furt v černým, neboť se stal úderníkem u pohřební služby, vyprávěl s velmi nakažlivým životním optimismem veselé příběhy z klání s pětiletým plánem, a tak jsem tatínkovi šlohnul lopatu a na zahradě vykopal hroby pro celou naší rodinu, ale nějakým nedopatřením se mi do toho zapletly maminčiny jahodové záhony, a táta mě nemilosrdně seřezal, že jsem znehodnotil její práci. Později si mě chtěl usmířit a koupil mi blok s plnícím perem Pionýr. Zrovna o něm vyšel nějakej budovatelskej článek v novinách. Při četbě se mohl potrhat smíchem, jak to bylo pokrokově blbý, a řekl památnou větu: “Kluku, takhle se vydělávaj šrouby, to není honička ve fabrice, koukej se naučit psát!”