červen 28, 2009
červen 25, 2009
Nepoznal jsem v životě moc vyloženě špatných lidí
Ale největší zlo vždy způsobili ti, kteří osobně zvolili výhodně snadnější před správným a ostatním to nepěkně nadrobili k vyžraní!
červen 13, 2009
Zombie naší populární hudby oslaví sedmdesátku
Sexuální symbol českých proletářek a německých důchodkyň
Nic proti lopotným Mistrům, jenom mne sere, když kdejací sociálně spravedliví mafiáni trochu “upraví” naši realitu s tím, abychom přece taky měli svého Sinatru Východu, pokud se k tomu vhodný týpek nezištně propůjčí! Však oni se naši pokrokoví svazáci v časopisech i novinách můžou 
tradičně utlouct snahou o korektní a optimistickej výklad podobný osoby, který kapitalismus s volnou soutěží tak očividně smrděl! Nevím, proč spousta lidiček mele o závisti a zlobě, když někdo zareaguje nevraživě na uměleckou mrtvolu, o které už Kundera kdysi prohlásil, že se jedná o idiota v české hudbě. Novináři nám cpou Gotta pod nos, tak musí počítat s tím, že není na světě ten, kdo by se zavděčil lidem všem. Gott může umět zpívat třeba špičkově o nějakém trezoru i díře po něm, neznámém adresátovi i kravách, které málo dojily, ale osobnost to není, možná ho jen obdivují kvůli tomu, že je bohatej a úspěšnej, ale to je od drtivý většiny českejch socanů s vypláchlou hlavou k podobnejm kritériím dost tristní pohled.
Upracovaný Mistr
Proč jsem se stal spisovatelem
Nejdřív jsem zatoužil stát se gynekologem, mají v ordinaci zajímavý štokrle, jako klučík jsem každý dámský návštěvě nenápadně zabořil hlavu do klína a snil o profesi s nadějným rozhledem, ale v padesátých letech komunisti otevřeli nedaleko našeho domu n. p. Rybenu a některé proletářky z naší ulice tam našly obživu, a mě to nějak samospádem přešlo. Pak se do protějšího domu nastěhoval pan Valta, chodil furt v černým, neboť se stal úderníkem u pohřební služby, vyprávěl s velmi nakažlivým životním optimismem veselé příběhy z klání s pětiletým plánem, a tak jsem tatínkovi šlohnul lopatu a na zahradě vykopal hroby pro celou naší rodinu, ale nějakým nedopatřením se mi do toho zapletly maminčiny jahodové záhony, a táta mě nemilosrdně seřezal, že jsem znehodnotil její práci. Později si mě chtěl usmířit a koupil mi blok s plnícím perem Pionýr. Zrovna o něm vyšel nějakej budovatelskej článek v novinách. Při četbě se mohl potrhat smíchem, jak to bylo pokrokově blbý, a řekl památnou větu: “Kluku, takhle se vydělávaj šrouby, to není honička ve fabrice, koukej se naučit psát!”
