Nick
Skoro pokaždé, když navštívím některou z diskuzí někde na webu, vzpomenu si na své dětství, kdy jsem trávil prázdniny na venkově u dědy a babičky. Dvory byly plné hnoje a bláta, pokud zapršelo, za stodolou na louce si jeden musel dát pozor, aby si neustlal do kravince při hře s mičudou a kadit jsme chodili do dřevěné budky za každého počasí. Někdy to byla hodně drsná realita pro kluka z města. Zadek jsme si utírali novinami nařezanými na malé obdélníčky. Lidi na vesnici nevydělávali moc peněz, a tak to kompenzovali produkcí potravin. Před i po práci v družstvu se starali o vlastní dobytek, chovali prasata, kozy, ovce, slepice, králíky, pěstovali zeleninu s ovocem na zahradách a brambory se řepou na záhumencích. Líbil se mi jejich ohleduplný vztah ke zvířatům. Dávali jim výstižná jména a hovořili s nimi, i když na rozdíl od lidí jejich, většinou čtyřnozí, společníci neměli příjmení. Rád jsem koukal na babičku při dojení Maliny a Stračeny. Zpívala jim písničky, protože to prý bylo znát na množství mléka, když se chtěly odvděčit za chvilku lidového umění. Jakou to má spojitost s webem, diskuzemi pod příspěvky a nicky?
Na člověka se jménem i příjmením tam našinec narazí jen málokdy. Většinou se asi jedná o pokrokově polidštěný dobytek, prasata i svině, slepice, psy a kočky s nickem jako cejchem příslušnosti k nějakými stádu, hejnu, možná i chlívu. Našinec by to snad pochopil, kdyby podobně vyváděli z hladu a upozorňovali tak na špatného hospodáře, ale podle jednoho profesora
slovutného ekonoma se prej všichni máme teď nejlíp ve své lidské historii.
To jsem z toho: JELEN! ![]()