BUBLINY

Mám problém už od dětství, kdy jsem začal číst knihy, půjčoval jsem si je v městské knihovně. Nejdřív pohádky, ale začaly mě nudit předvídatelným koncem. Přišlo období, kdy mě udivovaly příběhy Timura s partou pionýrů. Pak jsem objevil Lovce orchidejí, Tři mušketýry a pistolníka Bill Kida (syn zapáleného soudruha z naší ulice ji ukradl otci s tvrzením, že je to příběh odvážného střelce Bilitkina, a vyšmelil ji za kousky karbidu, který jsme kradli na nádraží, abychom mohli po sobě střílet víčky od plechovek na kávu). Na prázdninách u dědy hajného na Vysočině jsem našel poklad na půdě v podobě kalendářů a rodokapsů z předválečné republiky. Kamarád z vesnice mi půjčil knížku s příběhy doktora Blooda. Objevil jsem Tarzana a Záhadu hlavolamu. Nastala zlatá éra románů Karla Maye. Časem mi vadilo, že hrdinové mají společnou vadu, jsou z papíru. Začal jsem vyhledávat a číst hodnotnější literaturu. Pomáhala mi odpovídat na otázky, které mě napadaly. Měl jsem jich plnou hlavu vzhledem k probíhajícím změnám v myšlení i chování lidí, ale občas jsem se vrátil ke knihám oblíbeným v dětství. Jejich smysl byl jinde. Patřily k odpočinku a pomáhaly mi provětrat hlavu. Připomínaly bubliny v šampaňském víně. Opojení jsem nacházel jinde. Začínalo u příběhů, které napsal Erich Maria Remarque, pokračovalo opilstvím s Londonem i Fitzgeraldem a končilo kocovinou z Dostojevského. Po invazi v osmašedesátém mě fascinovaly příběhy autorů ztracené generace, jako bych tušil, že normalizace osudově zasáhne celou společnost a pomíchá žebříček hodnot většině vrstevníků. Netušil jsem, co mě čeká, když jsem sedl k psacímu stroji, abych se troufale pokusil o vlastní tvorbu. Nemyslím různá úskalí s českým jazykem a pracným sestavováním textu. Z dnešního pohledu už ani nechápu, proč jsem si stěžoval na těžkopádnou lopotu po nocích, když šlo o pouhé řemeslo. Radost mi začalo přinášet až pozdější kouzlení se slovy. Míchání a ochutnávka s občasným vyprsknutím podivného lektvaru. Je to zajímavá činnost pro vzácnou pestrost a člověk se naučí vážit si práce, která kultivuje lidi a nutí je přemýšlet, aby se nedřeli jako mezci. Přináší jim i stavovskou hrdost. Jedná se o povznášející pocit a zažil jsem ho u plavby. Člověk se díky němu dobrovolně zařadí do nějaké společnosti, kde se cítí bezpečně pro uznávané hodnoty a může soutěžit o případné vavříny.

Poslední roky slyším příliš často podivné názory na tvorbu. Pokaždé si vzpomenu na herce Miloše Kopeckého. V jednom rozhovoru řekl: „Není pokleskem číst rodokapsy, ale při snaze je nadřadit Dostojevskému vznikne příšerná zhovadilost!“

Moudrý a výstižný názor.

V čem vidím svůj problém?

Nevím, jak mám nazývat osoby, které parazitují na současném stavu.

Jsou to jenom chamtiví hokynáři, nebo nekulturní hovada?